Obilnice – zamyšlení nad historií skladovacích prostor

28. července 2010 v 2:27 | AgriCE |  Stavby
V tomto období, kdy se rozbíhají žně, je myslím vhodný čas k zamyšlení nad způsoby uchovávání výsledků sklizně. Skladování rostlinných produktů je logickým završením pěstitelského úsilí, vynaloženého v průběhu předcházejících měsíců.


Do dnešních dnů se nám zachovala povědomost o různých technologiích, sloužících k výše uvedenému účelu. Vždyť kdo by neznal slova jako sýpka, špýchar, stodola, silo, obilní (moučná) truhla nebo zásobnice. Všechna tato slova označují více či méně moderní skladovací zařízení. Pokud jsou tyto moderní, jak tedy lidé skladovali obilí dříve?
Pomineme-li stohování celých nevymlácených rostlin v oborohu nebo pytlování zrna do kožených  a látkových vaků, zbývá nám skladování v zemních silech, neboli obilních jámách - obilnicích. Tento způsob uskladňování a dlouhodobé konzervace je znám pravděpodobně téměř od počátků zemědělství (1 - 3). Písemné zmínky nacházíme u Varra, Plinia, ale třeba i v Xenofonově "Anabasi". V průběhu středověku (4 - 12) se jedná o zcela běžné zařízení. Konec užívání obilnic je v našich zemích spojen s nástupem industrializace v 19. století. Ovšem zajímavé jsou krátké periody renesance užívání v roce 1866, dále pak v letech 1914 - 1918 nebo 1940 - 1950 (15). Proč došlo k obnovení užívání v těchto obdobích?
Letmým nahlédnutím do historických análů zjistíme, že se jedná o léta válečná nebo postižená společenským neklidem. Lidé se snaží uschovat trvanlivé potraviny v obavě před kontribucemi, krádežemi nebo náhodným zničením. Domnívám se, asi stejně jako tehdejší uživatelé, že je nepoměrně snazší skrýt před šmejdivým zrakem eráru spíše plnou díru v zemi než plnou nadzemní sýpku. Tím jsme se dobrali k jedné z výhod stojících za tisíciletou tradicí užívaní obilnic.
Jaké jsou další?.
Kromě již zmiňovaného snadného ukrytí je určitě vhodné zmínit láci celé stavby i údržby. Jediným zásadním nákladem je práce kopáčů a případný nákup pracovních nástrojů náhradou za opotřebované nebo zničené. Zdrojem ostatních potřeb (plevy, sláma, rákos, vrbové proutí) byla vlastní produkce. Z toho plyne, že v systému, založeném na svalové práci s velmi nízkou a/nebo naturální mzdou, je možné levně (13) získat značné skladovací kapacity (14). Dalším různě uváděným kladem je vysoká kvalita konzervace uskladněných materiálů. Prameny se shodují, že v případě obilí je možné počítat s dobou skladování v desítkách let. Odlišná je situace u osiv, kdy se prameny mírně liší, ale doba obvyklá je jeden rok. Například Kunz uvádí, že obilí, přes zimu uložené v jámách, si uchovalo příznivý stupeň vlhkosti a vynikající klíčivost a pokud bylo navíc uloženo ve větší obilnici, došlo sesýpáním a sedáním k samotřídění. Středové partie ve větších komorách tak byly vytříděny dle velikosti i klíčivosti. Taktéž uvádí, že doba uložení je jeden rok (přes zimu). Tento údaj je pro mne poněkud těžko stravitelný, neboť není v souladu se současnou praxí (provzdušněním k dosušení). Pravděpodobné příčiny uvedených jevů mohou být:
  • ochlazení zrna na teplotu jámy s následnými minimálními tepelnými fluktuacemi,
  • stálá vlhkost,
  • změna obsahu kyslíku a oxidu uhličitého, usmrcující většinu hmyzích škůdců a omezující rozvoj aerobní mikroflóry a metabolismus obilek.
Přes v předchozím odstavci uvedené klady byla tato koncepce uskladňování opuštěna. Proč? Co stálo za ukončením užívání? První omezení vyplývá již ze samotné konstrukce. Ani v dobách svého největšího rozmachu nemohly být všude užívány zapuštěné obilnice. Hlavní důvody je možné rozdělit mezi pedologicko-geologické a klimatické faktory. Pro vybudování obilní jámy bylo nutné mít k dispozici oblast s dostatečně mocnou vrstvou soudržné půdy s hluboko umístěnou a málo kolísající hladinou spodní vody, kdy dno jámy bylo obvykle pět až šest stop nad hladinou vody ve studni. Zároveň bylo nutné při výběru místa zohlednit riziko povodně nebo záplavy. Přidejme k uvedeným omezením nízkou rychlost naskladnění a hlavně vyskladnění a vhodnost, v případě vyskladnění nutnost, jejich jednorázového provedení. Veškerý materiál musel projít úzkým hrdlem.
kryt hrdla jámy
Kryt hrdla obilnice

Přitom poškození hrdla vedlo nakonec k zničení jámy v důsledku zhroucení stropní klenby. Stejný problém (zasypání) mohl být spuštěn i rozhrabáním hrdla nebo stropu obilnice hlodavci. Pokud obilnice odolala mohlo dojít k jejímu skrytému zaplavení přes vyhrabané chodbičky. Nesmíme opomenout rizika v oblasti BOZP - riziko zaplavení jámy oxidem uhličitým, nebezpečí pádu nebo zavalení. Obrana proti zadušení spočívala v míchání obsahu plachetkou nebo odsávání vzduchu ze dna jámy. Konečné slovo v této oblasti měl test hoření.
plachetka
Plachetka

Za konečným opuštěním technologie však stály jiné, než dosud uvedené, faktory. Všechny souvisí s industrializací:
  • rozvoj stavebních materiálů - stavby z vepřovic měly jen omezenou nosnost;
  • odliv pracovních sil ze zemědělství do průmyslu - dochází k růstu platů a omezení dostupnosti pracovních sil;
  • zlepšení systémů distribuce - zlepšení cest a rozvoj železnice;
  • obecný rozvoj zemědělství - zvětšení rámce tažných zvířat, celokovové nářadí, šlechtění rostlin, rozvoj poznání...

Užitá technologie

povrchová obilnice
Polozahloubená (povrchová, krechtová) obilnice; a. vzhled; b. nákres střešní konstrukce

Konstrukce obilních jam závisela na výše uvedených (půda, klima) faktorech. V případě, že byla půda mělká nebo málo soudržná byly obvykle budovány polozahloubené nebo nadzemní obilnice. Stejným způsobem se řešila vyšší hladina spodní vody. Nadzemní obilnice s konstrukcí provedenou výpletem z prutů - košatin - pokrytých hliněnou mazaninou (ve své podstatě předstupeň špýcharu) se s úspěchem užívaly i v oblastech s rizikem povodní. Takové stavby ale eliminovaly část z výhod klasických (zahloubených) obilnic. Možným řešením nevhodných půdních poměrů bylo vytvoření pletené konstrukce z prutů (zdiva) umístěné do následně zahrabaného výkopu. Košatina byla následně zevnitř překryta slámou. Obdobným způsobem byla řešena izolace proti vlhkosti v místech, kde nebyla půda dostatečně suchá. Finančně náročnější alternativou bylo vyzdění jámy. V místech s k tomu vhodnými hlínami bylo možné provést zpevnění povrchu vypálením.
Příprava na skladování representovala vyčištění od všech zbytků a vystlání dna vrstvou suchých plev a pokrytí povrchu obilnice čerstvými snůpky slámy nebo rákosu přidržovanými ke stěnám proutěnými obručemi s upevněním z dřevěných kolíků (obrázek). Sláma použitá k vystlání chránila zrno od přenosu vlhkosti, k němuž by došlo v případě přímého kontaktu s hlínou. To znamenalo použít kvalitní, dlouhou, dobře proschlou, nezaplísněnou slámu. Alternativním, případně doplňkovým, postupem bylo vypálení jámy sloužící k zvýšení nepropustnosti a odolnosti stěn. Při intenzivním vypálení ("že zněly jako džbán") nemusely být obilní jámy opatřovány slaměnou izolací. Obdobně mohlo být využito (a např. ve středomoří využíváno bylo) zahrabání velkých nádob z pálené hlíny. Část materiálu, přes veškerou snahu, byla znehodnocena průnikem vlhkosti z okolní půdy. Pokud bylo množství vlhkosti malé docházelo k poškození jen slabé vrstvy, jež zároveň vytvořila ochranou krustu pro vnitřní část obilí. Žádná z uvedených aktivit nezabránila nasáknutí obilí specifickým pachem, jenž býval identifikován i v pečivu.

Izolace obilnice
Schéma izolace jámy:
1. pěchovaná hlína; 2. svodnice vody; 3. a 7. ucpávka z žitné slámy; 4. a 6. břevna kříže (zpevnění); 5. kapsy pro manipulaci s rameny kříže; 8. slaměná vystýlka stěn; 9. háček k přibití proutěných skruží; 10. vrstva plev, odpadu
Schéma přibytí vystýlky:
1. slaměný došek; 2. hliněná stěna; 3. jívový kolík; 4. obruč z vrbového prutu

Mohu z vlastní zkušenosti potvrdit, že povrchová krusta někdy dokáže zvláštní věci. Před několika lety jsme sklidili semeno hořčice bílé s vysokou vlhkostí (14-16%). Pro nedostatek skladovacích kapacit mělo být jen krátkodobě nouzově uloženo bez možnosti ventilace. Z maximálně několika dní se zákonitě stalo několik měsíců. Nakonec padlo rozhodnutí, že se pokusíme (určitě zničenou) hromadu převzorkovat. K mému překvapení bylo možné po hromadě přecházet a úkol odebrat vzorky byl řešen pomocí krumpáče. Ještě větší překvapení bylo, když vzorek vykazoval klíčivost přes 95 procent při mírně zvýšené vlhkosti. Musím ovšem doplnit, že na jeden "zázrak" jsem viděl příliš mnoho "výbuchů".
Následujícím krokem bylo naskladňování. Použitý materiál měl být ideálně co nejčistší a dostatečně vysušen. Zvláště je nutné si uvědomit snadnost zanesení zdrojů vlhkosti, jako takové mohou působit semena plevelů nebo nedostatečně vyzrálá semena ukládané plodiny. V některých - zvláště vlhčích nebo chladnějších - letech to mohlo být celkem "zajímavé" a to i přes schopnost obilních jam razantně omezit nevhodné procesy . Materiál byl rovnoměrně vrstven a ušlapáván, tak aby nezůstávalo prázdných prostor. Nakonec byla ušlapáním slámy vytvořena ucpávka na povrchu překrytá zpevňujícím elementem (kámen, dřevěná deska, staré vozové kolo) zabraňujícím propadnutí "špuntu" při sesednutí náplně. Poslední byla vrstva hlíny sloužící coby omezeně vzduchotěsný uzávěr a částečně, jako kryt před nepřízní počasí. Že se nejedná o dokonalé utěsnění, svědčí případy, kdy byly obilnice nalezeny nežádoucími odběrateli. Při vyskladnění nejprve odstranili krycí vrstvy a povrchovou vrstva zrna promísenou s uhynulými škůdci. Pak následovala šílená práce s překládáním zrna do nádob, jež prošly skrze hrdlo jámy. Znehodnocené zrno zůstalo zachyceno na izolační slaměné/plevové vrstvě. Zůstavší odpad byl, v závislosti na kvalitě, prodán, zkrmen nebo likvidován.

Moderní alternativy

První co mne napadne - dovolím si předpokládat, že stejně tak i Vás - je použití sudů. Od různých variant plastového sudu přes kovové barely až k různým velkokapacitním nádržím, jako jsou zásobníky na dešťovou vodu. Může to fungovat? Za jakých podmínek budou naplněny klady originálních obilnic a přitom eliminovány jejich nevýhody?
Utěsnění sudu znamená úplné nebo alespoň velmi významné omezení výměny vlhkosti a plynů mezi obsahem a okolním prostředím. Zbývá tak vyřešit kolísání teplot. To je řešeno umístěním sudu do stabilně chladného prostředí. Poměrně elegantní leč pracnou možností by mohlo být umístění sudu do výkopu, tak aby žádná část sudu neopouštěla nezámrznou hloubku a následné zahrnutí. Dle mého názoru se šikovnějším může ukázat umístění zásobníků do sklepních prostor, jeskyní nebo důlních děl. Zde bych doporučil ke zvážení možnost slaměného nakrytí sudů, jako formy dodatečné izolace.
V těchto všech postupech se skrývá jedno nebezpečí. Před provedením naskladnění bude nutné provést vyrovnání teplot mezi skladovaným zrnem a sklepem. Opomenutí tohoto kroku vede ke kondenzaci vodních par uvnitř sudu. Ochlazení materiálu na teplotu přibližující se 4-5 stupňům Celsia vede k zastavení nebo omezení aktivity skladištních škůdců a některých mikroorganismů. To je potom završeno růstem koncentrace CO2 po naskladnění materiálu.
Další variantou jsou existující stavební prvky. Většina starších rodinných domů mívá k dispozici uhelný sklep často vybavený vnějším vstupem. Zůstává otázkou jak bude vypadat kolísání teplot pokud není prostor sklepa situován pod vlastním domem ale mimo. Další z existujících prvků bude zřejmě většině připadat nevábný ale je pravděpodobně nejbližší původní plně zahloubené obilnici.
Ano, je to žumpa alias senkruvna. Velká většina novějších jímek je pro vodu nepropustná a má kapacitu dostačující k uložení sklizně z poměrně značné plochy - desetikubíková jímka pojme při třech tunách z hektaru sklizeň z cca 2,5 hektaru.
Poslední mnou zmiňovaná varianta je stavba moderní podoby obilní jámy. V současném fosilizovaném stylu práce je vybudování menší obilnice, respektive výkopu, věcí několika málo motohodin stroje s podkopovou lžící.

Zavěrem

Osobně považuji problematiku obilnic za velice zajímavé téma. Domnívám se, že některé klady tohoto systému mohou být v určitých "společensky turbulentních" dobách tím zásadním rozdílem mezi existencí a jejím opakem.
A.

Použitá vyobrazení pocházejí kompletně z knihy Ludvík Kunz; Obilní jámy, ISBN 80-239-2816-3

Literatura a odkazy:
1 Nálezy nožů z doby bronzové, keramika, kostěné předměty, přezky, kopí, v obydlí i pece, kde se pražilo obilí, pekáče, cedníky a podobné. Nejzajímavější je obilnice, do které se vešlo 2,2 hl. obilí, to se v ní skladovalo až deset let... 
2 V případě lidských koster v původně zásobních jamách (obilnicích) starší doby bronzové lze uvažovat nejspíše o lidských obětech souvisejících s pravidelnými zemědělskými rituály, jež měly přispívat k obnově vegetativních a plodivých sil a tím k zajištění příští úrody.  
3 A příklad Jeruzalemských ukazuje, kteříž v posledním obležení svém přenáramné obilnice plné obilí měli, že se všecko lidu množství za tři léta vychovati mohlo; ale že je Bůh vedlé jiných ran svých i hladem zkaziti byl uložil, nepomohlo zachystání jejich nic, zapálili sobě obilnice své sami (buď z nešetrnosti, neb jedni druhým navzdoru, poněvadž Bůh ducha nesvornosti mezi ně byl poslal), a shořelo jednoho dne všecko pryč, jak Josephus píše.  
4 Hruškovité jámy ukrývaly úrodu - Archeologové objevili při výzkumu v Mikulčicích na Hodonínsku pozůstatky keltské a také velkomoravské osady. Jejich bádání skončilo v uplynulých dnech po dvou letech prací. Sídliště se našla čtyři kilometry od hradiště Valy, které bylo jedním z významných center Velkomoravské říše. "Nalezené sídliště patrně kdysi tvořilo zázemí pro hradiště Valy, jemuž mohlo dodávat potraviny," řekl ČTK archeolog Marian Mazuch. V okolí hradiště bylo patrně více podobných vesnic. Mikulčická osada je ale zatím první, kterou se podařilo objevit. Ještě před vznikem Velké Moravy, v 2. století př. n. l., měli v Mikulčicích své domy Keltové. V 7. století se pak v této oblasti usadili Slované. Archeologové nalezli nejen základy jejich staveb, ale i zbytky keramiky a předměty denní potřeby. K největším zajímavostem patří četné obilnice - jámy hruškovitého tvaru, v nichž si obyvatelé osady schovávali úrodu. (ČTK 10.08.2007) 
5 Doposud nejmladší nálezy představují hluboko do skály zasekané obilnice, náležející nejstarším Slovanům.   Archeologický výzkum v Kněževsi u Prahy
6 Obilnice daného období byly většinou válcovité nebo hruškovité jámy o hloubce do 2 metrů s hrotitým dnem; tím se odlišovaly od zásobních jam pravěkých. Zásobní jámy dokládají specifický způsob přechovávání obilí určeného pro výsev. Jáma byla vystlána slámou a naplněna obilím, její hrdlo bylo utěsněno slámou, hlínou a kameny; v takovém prostředí, v němž obilí vydýchalo kyslík, nemohli úrodu napadat škůdci. Tento způsob přechovávání obilí byl znám a praktikován po celý pravěk, zajímavé však je (a to platí i pro některé části roztockého časně slovanského areálu), že některá období či území podobná zařízení nemají - existovaly tedy zřejmě i jiné způsoby, jak životně důležité obilí pro jarní výsev přes zimu bezpečně uchovat.   Archeologické záhady roztockého údolí; M. Kuna;
7 OBILNICE představují zásobní jámy, ve kterých bylo skladováno obilí určené k sadbě. Mohly však sloužit k uskladňování i dalších komodit, včetně potravin. Jsou různě objemné, nejčastěji hruškovitého tvaru a po obvodu mohly být obkládány dřevem nebo vystýlány slámou. Ústí obilnic byla zavalena plochým kamenem nebo žernovem a kryta přístřeškem (podle nálezu v Modré a ve Starém Městě).
8 Analýza raně středověkých zásobnic a obilnic z Líbivé potvrzuje známý fakt, že časně slovanské jámy jsou jak objemem, tak hloubkou menší než obilnice velkomoravské. Pozoruhodné je zjištění, že velkomoravské zásobní jámy lze na základě rozměrů rozdělit do dvou ostře oddělených skupin. Významné jsou především hluboké a objemné zásobnice, které se na rozdíl od menších jam neobjevují poblíž zemnic, ale pouze ve zvláště vyděleném okrsku. Snad to souvisí s tím, že osada v Líbivé tvoří jednu z osad zemědělského zázemí velkomoravského Pohanska, které bylo vzdušnou čarou vzdáleno pouhých 5,5 km. Rozdělení zásobních jam do dvou kategorií možná odráží skutečnost, že na takovémto sídlišti musela existovat produkce dvojího druhu - pro vlastní potřebu a pro zajištění výživy lidnatého centra, kterým hradisko na Pohansku bezesporu bylo. V této souvislosti nelze nezmínit významnou skutečnost, že na velkomoravském Pohansku podobné obilnice a zásobní jámy fakticky chybí.
9 V blízkostioborohu se nachází obilnice, ve které se uskladňovalo obilí. Jde o hlubokou jámu lahvovitého tvaru, vystlanou slámou (ta je připevněna ke stěnám obručemi z prutů, upevněnými ke stěnám dřevěnými kolíčky). Nad hrdlem je nízký přístřešek.
10 Archeologie o dějinném vývoji předcházejícím první písemnou zprávu o Klučově před 750 lety a o událostech po ní následujících.; PhDr. Jaroslav Kudrnáč CSc.
Poznali jsme, že klučovští Slované obývali zahloubené čtvercovité chaty s kamennými píckami. Příbytky uvedeného typu byly poprvé objeveny v Českých zemích právě v Klučově. Z poznatků, získaných na podkladě prozkoumání více jak 60 klučovských jam - obilnic, vznikla studie o skladování obilí v podzemních sýpkách. Z ní vyšly pokusy s uchováním zrní a luštěnin ve speciálně upravených jamách. Pokusy, prováděné podle klučovských zjištění v Březně u Loun, prokázaly, že obilí po více jak ročním podzemním skladování nebylo znehodnoceno k semílání.
11 Předběžné výsledky první etapy záchraného archeologického výzkumu v trase dálnice D1 Vyškov - Mořice (Bálek a kol.)
Cenné poznatky lze spatřovat též v nálezech hospodářských skladovacích zařízeních - tzv. obilních jamách, kterých bylo v průběhu výzkumu zaznamenáno v okolí Ivanovic hned několik (Topolany 3, Nezamyslice 1, Nezamyslice 2, Hoštice 1). Nálezy obilních jam nám dokládají existenci parcelace polních tratí, náležejících již do období vrcholného a pozdního středověku. Zmíněný soubor hospodářských objektů následně doplňují nálezy dnes již zaniklých polních úvozů.
12 K dlouhodobějšímuskladování úrody sloužili obilnice typu IV-1 (jáma dvojkónického profilu) a IV-2 (jáma kónického profilu s širším dnem). Objekty typu III-6 (zahloubené objekty s obilnicí) sloužili ke skladování a zpracování (mletí pomocí plochých kamenných těrek) obilí. Jako další skladovací objekty mohly sloužit typy IV-3A (mělčí zásobnice se svislými stěnami) a IV-3B (kónického profilu s užším dnem). Prakeltská osada u Hostomic Vojtěch Špilar
13 Martinovi Lorentzovýmu z napajedel od udělání čtyř nových jam na kopanině panské za řekou Moravou, do kterých se vsypalo 650 měřic rži, podobně od každého sta měřic po 1 zl. a měřici rži počítajíc, ...
V letech kolem roku 1840 se platilo za 80 měřicovou dvě měřice zrna a holba pálenky (Bujanovics, Eduárd T.: A Gabonaeltartás különféle módjairól. Magyar Gazda, 1841 In: Ludvík Kunz; Obilní jámy, ISBN 80-239-2816-3
14 Selské jámy se většinou neudávají mělčí než 180 cm a hlubší než 500 cm (měřeno od úrovně terénu a v maximální příčné dimenzi větší než tři metry. Hrdla všech jam jsou cilindrická, většinou hlubší než 70 cm (známe však hrdla i dvojnásobné délky) a světlosti okolo 35 - 45 cm. Starší autoři uváděli hloubku hrdla nejméně na sáh (asi 175 cm) a profil 2 - 3 střevíce (asi 60 - 90 cm). Větší prosvětlení by znamenalo postupný pokles použitelnosti a posléze úplné vyřazení jámy z provozu...
Optimálním průměrem se jeví obilnice o 350 měřicích. (Pozn: asi 315 hl při měřici okolo 90 l, což znamená přibližně 23,5 tuny pšenice)
15 Ludvík Kunz; Obilní jámy, ISBN 80-239-2816-3
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 giacintová zdeňka | E-mail | 4. září 2010 v 19:16 | Reagovat

Dobrý den,Váš článek mne velmi zaujal, pravděpodobně máme obilnici v síni roubenky.V našem regionu,jihozápadní Čechy,se tento typ sklípků běžně nevyslytuje. Vše nasvědčuje tomu, že jde skutečně o obilnici.

2 AgriCE | 4. září 2010 v 20:46 | Reagovat

[1]: To je naprosto perfektní!!! Moc Vám děkuji za úžasnou informaci. Myslíte, že by bylo možné, aby jste poskytla nějaké fotografie (pochopitelně jen této konkrétní části)? Nebo pokud máte vlastní web/blog tak udělat fotoreportáž, článek, povyprávět...
Předem děkuji za odpověď.
A.

3 bb | 26. prosince 2010 v 18:04 | Reagovat

Ani zmínka o myších...

4 Zola | E-mail | 25. ledna 2012 v 16:14 | Reagovat

Dobrý den, prosím Vás, lze odhadnout, jak dlouho taková obilnice sloužila? Píšete, že obilí mohlo být uskladněno až desítky let! není to moc? Řeším spíše pravéká sila kde jsou také známky vypalování a vyskládávání slámou. Jejich velké množství na jednom sídlišti, tak by mě zajímalo, jak dlouho sloužily než se vykopala další. Nebo kolik jich mohla mít např. jedna rodina. Take se v nich nachází velké množství lidských pohřbů, já si osobně myslím, že je dávali do už nefungujících jam místo toho aby se kopali s hrobem.
Děkuji

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama